Děvče ze sirkárny

V osmdesátých letech se ve Finsku často mluvilo o tom, že problémem finského filmu je nedostatek dobrých námětů. Kaurismäkiho tehdy napadlo, že podkladem může být třeba obyčejná sirka: Kde se vyrábějí? V nějaké továrně. Kdo je tam vyrábí? Snad nějaké děvče. Kam jde po práci? Možná domů. Co na ni čeká? Možná úchylný otec. Z tohoto elementárního řetězce vzniká na konci drama téměř antických rozměrů. Snímek obsahuje, i na Kaurismäkiho tvorbu, mimořádně málo replik - první zazní až po devíti minutách: „Jedno malé pivo."

Z Andersenovy pohádky o chudé prodavačce sirek, která se poslední den v roce osvobodí od bolestí světa, převzal Kaurismäki především postavu dívky spjaté se sirkami. Hlavní hrdinka Iiris pracuje, jak název napovídá, v sirkárně. Jinak se ale nijak nevymyká kaurismäkiovskému typu: ačkoli je dospělá, bydlí stále u rodičů, monotónnosti života uniká dívčími romány a občasnou návštěvou tanečního podniku.

Jednoho dne potká vysněného muže - a záhy zjistí, že se ani vzdáleně nepodobá idolu z únikové literatury. Zklamání Iiris odpustit nedokáže. Na rozdíl od Andersenova děvčátka, které končí svůj život v takřka úplné nehybnosti, se filmová Iiris rozhodne jednat. Pomsta pramenící ze zklamaných iluzí působí pateticky i nepatřičně zároveň, ale právě odhodlání hlavní hrdinky - vytrhující ji z umrtvujícího poklidu - dodává filmu skutečně dramatický rozměr.