Romanticky rozprašuji vlastní popel

„Fotografie neříká nutně to, co už není, ale pouze a najisto to, co bylo. Jednou jsem od jistého fotografa dostal svůj snímek, a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem byl fotografován; zkoumal jsem kravatu, svetr, abych zjistil, v jaké situaci jsem je měl na sobě; marně. Protože to však byl fotografický snímek, nemohl jsem popírat, že jsem tam byl (i když jsem nevěděl kde). Toto zakřivení jistoty a zapomenutí mi způsobilo závrať a ‚detektivní‘ úzkost, šel jsem na výstavu fotografa jako bych odcházel na vyšetřování, abych se konečně o sobě dozvěděl něco, co už jsem nevěděl.“

***Romanticky rozprašuji vlastní popel* je jevištní esej a volná adaptace posledního textu francouzského filosofa a sémiologa Rolanda Barthese.**

Roland Barthes (1915-1980) vystudoval klasickou literaturu a filologii. Jeho dílo nikdy netvořilo koherentní celek s jednotnou teoretickou linií - od kritiky dějin se postupně přesouval k obecné i aplikované sémiologii a od počátku sedmdesátých let si vybudoval svébytný způsob uvažování o literárních textech, charakteristický rezignací na zobecňující systémy a důrazem na jednotlivosti a nahodilosti. Jeho posledním textem je esej o fotografii Světlá komora, která v mnoha ohledech předznamenává nový obrat v jeho díle - ten ale náhle přerušila smrt při automobilové nehodě v roce 1980.

V inscenaci jsou použity úryvky z Barthesových děl Světlá komora, Roland Barthes o Rolandu Barthesovi a Journal de deuil.