Labyrint: Krajina vnitřního bloudění

Labyrint pracuje s metaforou lidského myšlení a životní cesty – symbolizuje bloudění, proměnu i odpovědnost za lidské činy a slova. Výstava klade otázku, co se stane, když místo rozumu začne rozhodovat strach z neznámého, z odlišnosti nebo z nepochopení. Ústřední témata zahrnují generalizaci a dehumanizaci, odpovědnost jednotlivce v moderní společnosti a sílu slov a jejich dopad na lidskou důstojnost.

Na výstavě jsou zastoupena díla několika osobností současné české umělecké scény. Reliéf Evoluce Vojtěcha Hrubanta tematizuje lidské putování labyrintem vlastních rozhodnutí a otázku konformity. Veronika Homolová vytvořila ilustraci Mapa strachu konfrontující návštěvníka s jeho strachy a fóbiemi. Tereza Bartůňková je autorkou instalace Zřídlo pracující s tmou, zrcadlem a setkáním diváka se sebou samým. Díla Growth Protocol a Naked Roots Dominika Styka reflektují vliv prostředí na utváření člověka a hrozby dehumanizace.

Eva Koťátková ve svém Stroji na obnovení empatie vytváří prostor péče, inkluze a vzájemné podpory. Objekt Vzpomínka na procesí Evy Palčič se zabývá komunikací, tradicemi a lidským propojením v sekularizované společnosti. Matouš Lipus je autorem sochy Atlas symbolizující tíhu odpovědnosti a váhu lidských rozhodnutí. Klára Samcová představuje textilní práce tematizující menstruaci, genderové role a společenská očekávání spojená s ženskou zkušeností. Výstavu uzavírá video Hedviky Hlaváčkové, které zpochybňuje rigidní škatulky maskulinity a feminity a zamýšlí se nad absurditou úporného lpění na genderových stereotypech.