Witold Gombrowicz: Ferdydurke

„Když vás zavedu za kulisy své bytosti, donutím se ustoupit ještě do větší hloubky.“

Situace jednoho dospělého člověka, k němuž se vetře autoritativní gymnaziální profesor, aby ho vtáhl kamsi zpět do světa dospívání, rozpaků, trapné intimity, erotického probouzení, kompotů a póz. Tato roztomilá jalovost naráží na realitu intelektuálního snobismu, předstírané kultivovanosti a „modernosti“.

V džungli grimas, předstírání a hesel je třeba vytvořit podmínky pro vlastní a autentickou výpověď. Ty ovšem vykazují prvky vtíravé dramatičnosti - moucha, karbanátek, spoďárky a okno, za nímž je hluboký temný les. Vše vnější je deformující. Je třeba čelit skutečnosti, že sám sebou se stát nelze - být člověkem znamená být nepřirozený. Skutečnost se objevuje v neskutečnosti, k níž je člověk odsouzen.

Mé já, nešikovné a kompromitující, které mělo zůstat skryto, získává svůj hlas v podobě disharmonického kvarteta.

Jde o první českou divadelní adaptaci románu, jímž Witold Gombrowicz vstoupil do záře významnosti.