Samanta Schweblin: Mimo dosah

A teď mám v těle něco navíc, něco nového se tam spouští nebo vypíná, něco ostrého a zářivého.

Prašné cesty, prokopnutá ohrada, prázdné výběhy koní, spalující horko a sytě zelené horizonty vysázené sóji. Argentinská provincie pár set kilometrů od hlavního města je dějištěm prvního setkání Amandy, která s dcerkou utíká z aglomerace do klidu periferie, s Carlou, svéráznou ženou a matkou tajemného Davida.

Samanta Schweblin ve své novele Mimo dosah z roku 2014 zatíná nekompromisním vypravěčstvím nehty do vysilujícího a často destruktivního vztahu mezi matkou a dítětem. Neustálá proměna strachu do radosti a naopak, úzkostlivé přeměřování záchranné vzdálenosti, kterou je třeba rychle překonat, kdyby se něco zvrtlo, nebo prostá tíha neporozumění vlastnímu dítěti — to vše se odehrává v kulisách vyprahlé a odlehlé krajiny, vysílené natolik, že v ní přestávají fungovat vazby mezi lidmi i vazby na přírodu.

Záchranná vzdálenost, jak zní původní název textu, je zde stejně tak metaforou niti, na které sotva drží svět.