Karapax je performativní sonda tělesné paměti, omezení a obnovy. Vychází z autobiografické zkušenosti autorky s chronickým zánětlivým onemocněním páteře, které postupně mění její pohybový repertoár, a zkoumá koncept nepohodlí a ztrátu flexibility. Spolu s kolektivem spolutvůrců si klade otázku: Je možné si udržet flexibilitu, i když všechno uvnitř a kolem tuhne?
„Mé tělo začalo určovat, co mám a můžu dělat. Do té doby tomu bylo spíše naopak,“ zamýšlí se choreografka Tereza Lenerová.
Tuhost je nový stav. I svět a společnost, které se zdály být v nekonečném pohybu, si pěstují nový ochranný krunýř. Nemůžeme si dovolit být už tak měkcí, nebo jsme se uvnitř unavili v pohybu? Dvě pohybové kvality stojí proti sobě - pružnost, připomínající rostlinu, která se pne a táhne za prostorem, a zkrácení, zatažení za uzdu, které přichází jako šok a uzavírá nás ve vlastním prostoru. Čím méně se pohybujeme, tím méně jsme schopni pohybu. Procházíme všichni změnou skupenství, anebo je společnost flexibilnější a neustále se vyvíjí, zatímco já ve svém omezeném stárnoucím lidském těle tuhnu?











