O azylových domech. O jejich obyvatelkách a dětech, které jsou nejspíš základem státu, jen pokud se o sebe dokáží postarat samy.
V Česku je 211 azylových domů, které poskytují přechodné ubytování zhruba pro 5 400 lidí. Kdo v nich žije a jak se do nich tito lidé dostali? Příběhy se různí, systémové příčiny zůstávají většinou stejné: nerovný přístup ke vzdělání, systémově zapříčiněná zranitelnost mladých žen a rasové předsudky. Autorský text odmítá vydávat patologické aspekty „systému sociálního zabezpečení“ za osobní selhání, zamykat základní lidská práva za paywall a podmiňovat důstojné bydlení splněním podmínek, jejichž dosažení je bez základních jistot téměř nemožné.
„Viděla jsi, jaký ty děcka kreslí obrázky? Tam jsme my tři a ty děcka! Není to tatínek, maminka a děti. Není tam domeček, rodinka a pejsek. Není tam hodná babička, co upekla koláčky, ty vole. Je tam hnusnej azylák, dvě tetky a sociální pracovnice Fedotíková, do prdele.“
Autorská inscenace s dokumentárními rysy na základě skutečných, zkreslených a anonymizovaných příběhů. O konkrétním lidském utrpení, kolotoči sociálního vyloučení a feminizaci chudoby s nadhledem.











