Příběhu Julese Verna o znesvářených skupinkách pozemšťanů, které vesmírná katastrofa nechá nedobrovolně přestoupit ze Země na kometu a opět nazpátek, dal Karel Zeman nezaměnitelně osobní podobu. Nechybí řetězec paradoxů, spojování nespojitelného, střet kultur - a tentokrát i vzdálených evolučních epoch -, kontrasty největšího s nejmenším, vznešeného s profánním.
Po nástupu Jiřího Purše a dalších normalizátorů českého filmu, kteří si světoznámého „národního umělce“ bez rozpaků přivlastnili, se Zeman navzdory oficiálně deklarované přízni k tomuto typu filmu už nikdy nevrátil. Zůstal mu nekonfliktní prostor klasických pohádkových příběhů, bez kombinace s hraným filmem.











